30 dní v podkroví světa I.
Slunce se prodírá škvírami v prknech lodžie a otravně se dobývá pod má víka. Přetahuji spacák přes hlavu a snažím se najít nejméně otlačenou část svého těla, kterou bych nasunul na tvrdá prkna lodžiového ležení. Hlava je v pořádku, jen v puse mám jak v polepšovně. Včerejší večer jsem hostil majitele lodžie Khurkuri rumem a místní whisky a dětem jsem kupoval Coca-Colu.
Všechny jsem pak uchvátil kouzlem, kdy jsem nechával mizet minci ve svém předloktí. Dospělým se při mé exhibici měnily obličeje v užaslé ksichtíky, ne nepodobné těm dětským. Sakra a to ještě nevím, že mě tahle sranda bude stát víc jak tři tisíce rupií. Jak jsem se sem dostal? Jasně! Vzpomínám si. Po svých. Byla to dlouhá cesta. Začala v Káthmándú, někdy před čtyřmi týdny.
Začátkem října jsem vystoupil na Káthmándském letišti z Boeingu 777 a vydal se na cestu dlouhou přes 200 kilometrů. Cesta měla začít v Besisaharu a pokračovat kolem masívů Annapuren, přes Manang, dále pak přes Thorong La Pass, meku všech trekařů a nejvyšší trekařský přechod na světě. Nachází se ve výšce 5.500 metrů. Pak výstup na Khatung Kang (6.484 metrů) a zpět, přes Muktinath, Ghorepani a Pokharu.
Neměl jsem ani páru o tom, co mě čeká. A v Káthmándú začalo to, čemu jsem později začal říkat „Víš úplný prd, o čem je život.“.
Po nezbytných formalitách a podezřívavých pohledech imigračních úředníků, kteří bezpochyby dokázali rozpoznat každého, kdo hodlal vstoupit do jejich země a zneužít její pohostinnosti a sociálního systému pro přistěhovalce, se dostávám do příletové haly. Tady mě čeká hodina sledování pohyblivého pásu na zavazadla a nakukování za žaluzie oddělující čekající osoby od házejících osob. Čekající osoby občas vykřikují radostí, když spatří bagáž zabalenou v igelitu, která nese sebemenší známky podobnosti s jejich majetkem. Ostatní čekající osoby v takovou chvíli nespojeně zamručí. Oproti tomu házející osoby nekoukají, nekřičí ani nemručí. Jen berou jeden neforemný igelitový balík za druhým a házejí je na pás. Po hodině mi k nohám přijíždí igelitová hrouda, na které jsou patrné dva oblé tvary tenisáků, které chrání okolí před hroty cepínu. Zakřičel jsem radostí, usmál se na nespokojeně mručící osoby a hrnul se k východu z letiště.
Káthmándú je největší město Nepálu a je samozřejmě i městem hlavním. Počtem lidí by se dalo srovnat s matičkou Prahou, nicméně rozloha Káthmándú činí pouhou desetinu matičky zlaté, stověžaté. Ne, že by se v Káthmándú lidé nějak tlačili, nebo mačkali. Oni se sakra mačkají a tlačí. A je jedno, jestli se nachází na ulici, v obchodě, nebo před letištní budovou.
Konečně jsem venku z letištní haly, která připomíná spíše hlavní nádraží v Praze před rekonstrukcí. Tady se setkávám s další zajímavostí. Ochotní Nepálci, kteří se sami pasují na vaše osobní vrhače batohů a za zvednutí báglu ze země a naložení do kufru auta požadují tučný bakšiš. Pokud jsou nuceni vrhnout váš batoh na střechu auta, požadovaný bakšiš je samozřejmě vyšší. Ostatně samozvaných pomocníků z řad místních obyvatel na své cestě potkám ještě mnoho.
První průjezd městem vypadá jako převoz mentálně postižených Evropanů ústavní dodávkou z letiště do chráněné dílny. Vypoulené oči, připlácnuté na upatlané sklo (upatlané od očí předchozích cestujících chovanců), spodní rty plandající jako špatně pověšené podvlíkačky a ve tvářích údivy stupně čtyřistaosmdesátpět. Není možné se nedivit.
Mračna prachu, která se zvedají a valí ulicemi, absence tak známého asfaltu na cestách, které jsou označovány jako hlavní třídy, neskutečný a všudypřítomný… ne, to není nepořádek, to není špína, to je… to je prostě bordel. Obrovský, zapáchající, neskutečný bordel. To jsou první „divy“, kterým se budete divit.
Při bližším zkoumání ulice z útrob dodávky brzy přijdete na to, že v Káthmándú, ostatně jako v celém Nepálu neexistují popelnice. Ano, takové ty nádoby na odpadky. Na slupky od brambor, na staré potraviny, na hadry od nádobí… prostě na všechno co jsme zvyklí vyhazovat. Popelnice je všude kolem vás. Všude se povalují staré hadry, výkaly lidské i zvířecí, zapáchající, mrtvá, tlející těla zvířat a jejich vnitřností, zvratky, papíry, plechovky, igelity a plastové lahve… Už jste někdy byli na skládce? Tak když si ji vybavíte, máte vyhráno. Ano, takhle nějak vypadá uklizená část Káthmándú. A všude mezi tím„nepořádkem“ se hemží obrovské množství lidí dospělých i dětí.
Na pozorování ulice je času dost. Doprava je tu na stupni číslo osm. Proudy dodávek, náklaďáků, autobusů, ťukťuků (motorových tříkolek s kabinou), aut a autíček, cyklistů a motocyklistů se proplétají navzájem bez jakéhokoliv řádu a pravidel. Jediné pravidlo, které zde existuje a které řidiči dodržují je, že při každém sešlápnutí brzdy je nutno stlačit klakson. Vlastně to není jediné dodržované pravidlo. Je jich víc. Důsledně je dodržováno pravidlo, že při každém sešlápnutí spojky je nutno stlačit klakson a zrovna tak i to, že při každém sešlápnutí plynu je nutno stlačit klakson. Pravidlo klaksonu by se dalo shrnout asi následovně: „stláčeti klakson je povinen každý řidič, jenž klakson má a to nejméně dvakráte za deset vteřin, nenabyde-li řidič pocitu, že provoz na silnici vyžaduje vyšší frekvenci stláčení klaksonu. Řidič rikši pak nahrazuje klakson dětskou trumpetkou, na kterou přidělá plastovou lahev, jejímž stláčením vhání vzduch do trumpetky a ta kvičí. Frekvence stláčení lahve je stejná, jako u řidiče, jenž disponuje klaksonem.“
Na silnicích je patrna absence jakéhokoliv značení. Neexistují zde dopravní značky, ani čáry na silnicích. Představa toho, jak policisté patou malují do prachu cest rozřazovací pruhy, vyvolává úsměv na tváři. Tak hloupí nejsou. Ale vytrvalí jsou dost. S patřičnou dávkou sebedůvěry stojí uprostřed křižovatky, povzbuzují troubící řidiče svou píšťalkou a nekoordinovaným máváním rukama vyjadřují svá přání a představy o tom, jak by se měla aktuální dopravní situace řešit. Není asi žádným překvapením, že jsou ze strany řidičů důsledně ignorováni. Dopravní situace se pomalu řeší sama tím, že se jednotlivé proudy vozidel do sebe zaplétají, aby se po několikaminutovém průjezdu malou křižovatkou na její druhé straně zase rozpletly.
Za celý svůj pobyt v Nepálu jsem viděl asi tři dopravní značky, kdy jedna omezovala rychlost na kamenité cestě vedoucí řečištěm Kali Ghandaki na 30 km/h (nedalo by se tam jet Jeepem ani 20), další upozorňovala na zatáčku vlevo (zatáčka byla dostatečně přehledná a viditelná tak na 500 metrů) a třetí značka upozorňovala na zvýšený výskyt prostitutek v kraji a vlastně ani dopravní značkou nebyla.
Ulice se začínají zužovat. Vjíždíme do centra Káthmándú, do prominentní čtvrti Thamel. Ne, nečekejte žádné palmy, nízko střižené trávníky a bílé ploty kolem jednopatrových vilek. Vše vypadá stejně jako doposud. Jen prostor kolem vás se ještě více smrsknul. Spleť uzoučkých uliček, které jsou lemovány otevřenými obchůdky, stolky s různorodým zbožím, jídelnami nabízejícími různé smažené dobroty i nesmažené hnusy.
Když zvednete hlavu, uvidíte změť kabelů, ze které by měl dozajista radost každý elektrikář či revizní technik. Nad touto změtí by zaplesalo srdce nejednoho síťového specialisty. Zaplesalo srdce a zaklepaly bačkory. Kabely se proplétají bez jakéhokoliv řádu nebo označení. Většinou vychází ze skříňky podobné rozvaděči malého rodinného domku, kam se ale připojilo jedno malé město. Nebudete daleko od pravdy, když si budete myslet, že místní obyvatelé řeší každou novou přípojku tak, že oholí izolaci nějakých dvou stávajících kabelů a jednoduchým přivázáním nových kabelů vytvoří svou přípojku. Mnohočetné večerní a noční výpadky elektřiny jsou tedy pochopitelné. S blackouty se tu počítá.
Uličky jsou uzoučké, tak na jedno auto. „Sakra, tam se přece nemůžeme vejít.“ Ozývá se kdosi v dodávce a v jeho hlase je patrna lehká hysterie, okořeněná smíchem. Vejdeme. Vejdeme se spolu s protijedoucím autem, okolojdoucími chodci, jednou rikšou uprostřed a houfem dětí, které si hrají kolem dokola. Osazenstvo dodávky utírá pot z čela a kontroluje cestu za autem, očekávajíce přinejmenším ulámaná zrcátka, v horším případě zkřivený obličej chodce, kterému se do přecpané ulice nevešel nárt.
Dodávka zatáčí k hotelu a my konečně spatřujeme místo našeho odpočinku, tedy alespoň pro následující dva dny, během kterých musíme dokoupit nebo pronajmout nějaké vybavení a připravit se na cestu.