Proč když kutím, se druzí smějí?

‚Myslím, že ano.‘ vzhlédl jsem od posledního čísla fotografického časopisu. Má žena se na mě podívala dostatečně káravě, abych pochopil, že mé odpovědi v tomto stylu už dávno nejsou vtipné, a že bych se tedy měl zvednout a něco s těmi policemi udělat.

‚Nejlépe přivrtat.‘ dokončila sama mé myšlenkové pochody.

‚Jejda a já myslel, že je přilepím.‘ odpověděl jsem s úsměvem.

Manželka po mě hodila pátravý pohled a pak dodala: "To by ti bylo podobné."

Vzal jsem to jako poklonu a vydal se pátrat po vrtačce. Byla potvora na svém místě. Pravděpodobně proto, že jsem jí do skříně posledně uklidil a tak zmizela poslední naděje na to, že bych se tomuto úkolu vyhnul. Vrták číslo šest, hmoždinky a čtyřky vruty. Jako bych celý život nedělal nic jiného. Ještě hliníkové schůdky a jdeme na to.

‚Kam to chceš vrtat?‘ ozvalo se za mnou.

‚No přece sem.‘ zabodl jsem prst do stěny, kde jsem tušil pozici svého budoucího výtvoru a kam jsem už stihl opřít hrot vrtáku.

‚No to ale nemůžeš.‘ na tváři mé ženy se začal objevovat náznak vítězného úsměvu.

‚A proč bych nemohl?‘

‚Protože pak bych tam nemohla pověsit záclonu‘ úsměv se změnil v úšklebek.

Musel jsem uznat svou prohru v tomto kole a posunout se spolu s hliníkovými schůdkami a vrtačkou o pár centimetrů doprava.

‚A teď chceš dělat co?‘ měřila si mě žena zvídavým pohledem.

‚Teď bych rád vbodl vrták sem do tohoto místa a za šíleného skučení oceli prorážející si cestu příklepem vpřed skrz beton bych udělal první díru.‘ pokusil jsem se ukojit zvědavost své ženy.

‚Jako kde?‘ opáčila.

‚Jako zde!‘ naznačil jsem kývnutím brady přibližnou lokaci zamýšleného otvoru.

‚To ale nepůjde.‘

Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych zjistil, co by mi mohlo zabránit v mém konání. Z vrtačky vedl kabel, který byl připojen do zásuvky. Tady jsem chybu neudělal. Zásuvka byla pod proudem, což jsem odvodil dle toho, že na kuchyňské lince se vztekala rychlovarná konvice a stále se stupňujícím bubláním dávala najevo bimetalu, že už by ji mohl vypnout. Takže tohle mám také v pořádku. Pro jistotu jsem zmáčknul spínač vrtačky a s vítězným pohledem jsem triumfálně pozvedl kvílící vrtačku nad hlavu.

‚Proč by to nešlo?‘ zeptal jsem se ženy, které opět hrál v očích úsměv.

‚Protože ta police je dlouhá osmdesát centimetrů.‘ zazněla odpověď.

‚No a?‘

‚No, to znamená, že bychom museli sundat už pověšenou skříňku, která je mimochodem součástí kuchyňské linky.‘

Intonace hlasu ne nepodobná intonaci vychovatelky, která v mateřské školce vysvětluje Pepíčkovi, proč nesmí šlapat po beruškách, oznamovala konec druhého kola a skóre dva nula pro mou drahou polovičku.

S pohledem upřeným na skříňku kuchyňské linky, která skutečně představovala tvrdou překážku v mém zamýšleném konání, jsem pomalu sestoupil z hliníkových schůdků. Na mou obranu musím podotknout, že tato skříňka byla v době mého posledního rozhodování o umístění police dokonale schována před mými zraky a to za mými zády, neb k vrtání jsem přistupoval z boku.

Dlouhým pohledem kutila-poloprofesionála jsem přejížděl po obvodu místnosti, hledajíc nejideálnější místo k připevnění police. Kuchyňská linka… dveře… tady je málo místa… stěna hned vedle skřínky na potraviny… to by se nedaly otevřít dvířka… manželka… rychle s pohledem pryč… dcera… sakra už se taky začíná pochechtávat… skříňka na skleničky…

Zdálo se, že jsem v koncích, když v tom náhle se můj pohled vrátil zpět na místo, odkud přicházelo tolik ponížení a posměchu. Mám to! Posbíral jsem zbytky hrdosti a s gentlemansky proneseným ‚Uhni!‘ jsem postavil schůdky na místo, kde do té doby setrvávala má žena.

Ta, ve snaze vytvořit mi prostor, uskočila tak rychle, že na místě zanechala jednu ze svých dvou pantoflí. Nevšiml jsem si její ztráty a tak, když jsem stoupal po schůdcích vzhůru, tyto stojíce jednou nohou na tvrdé gumové pantofli, staly se značně nestabilními. Následující dvě vteřiny uběhly strašně rychle.

‚Tati cos to prováděl?‘ řehtala se má dcera hlasitě a demonstrovala křeče v krajině břišní tím, že se svíjela na koberci mezi mým ležícím tělem na jedné straně a ležícími hliníkovými schůdky na straně druhé.

‚To bylo hustýýý!!!‘ její uznání mě nikterak netěšilo.

‚Jsem zvědav, jestli se budeš takhle řehtat, až se tě zeptám na žákovskou knížku.‘ snažil jsem se zpražit pubertálního potomka. Nedostatečně.

‚Nestalo se ti nic?‘ projevila zájem i má žena.

Taky se mohla zeptat na mé zdraví dříve. Třeba ještě předtím, než si zpátky obula příčinu mého pádu.

‚Jsem v pohodě.‘ odpověděl jsem a demonstroval svou připravenost k dokončení vytyčeného úkolu tím, že jsem zvedl sebe a následně i schůdky ze země a začal po nich znovu stoupat vzhůru.

‚Tady to bude dobrý ne?‘ zeptal jsem se pro jistotu a přiložil hrot vrtáku ke stěně.

‚Ale jo, tady by to šlo.‘ odpověděla manželka. Tón v jejím hlase naznačoval, že je spokojená s dosaženým skóre a že už nehodlá nadále bodovat, hlavně když se dílo podaří. Vrták se zakousl do omítky a já konečně dal zakusit mým sousedům lahodný koncert pro příklepovou vrtačku a panelovou stěnu. Sobotní poklidné odpoledne jak má být.

…

‚Tak holka, už mám tu polici…‘

Zvedl jsem oči od rozečteného časopisu a pohlédl na telefonující manželku. Právě se rozhodla podělit se o svou radost s kamarádkou.

‚V pohodě. No znáš to.‘…

‚Osm… Co?...No vždyť ti říkám, osm děr potřeboval… Ale houby čtyři police, jen jednu…‘

Sklopil jsem zrak zpátky k článku o fotografické kompozici a váze jednotlivých částí fotografického obrazu. Nějaká posraná armatura v betonovém panelu mi přece nezkazí víkend.