O Kamilovi a strachu z létání

Kamilovi se při vzpomínce na tento strašlivý zážitek orosilo čelo a zvedl se mu žaludek tak, jako by jej prožíval znovu. Řeč byla o bezohledném pilotovi, jenž si dovolil bez předešlého upozornění manévrovat s letadlem, ve kterém Kamil seděl. Dle něj samozřejmě nemanévroval proto, aby přistál bezpečně na ruzyňském letišti tak jako mnohokrát předtím, ale bezpochyby jen proto, aby Kamilovi zpestřil jeho poslední chvíle v letadle.

Kamilovo vyprávění začalo deklarací jeho nesnášenlivosti s jakýmkoli pohybem, jakékoliv části jeho těla, který by se měl konat ve větší výšce než dva metry a třicet osm centimetrů nad povrchem země. Tato výška byla dána výškou jeho postavy plus zvednutá paže vzhůru k nebi. Takže když mu jednoho dne kolegové oznámili, že každoročně pořádaná firemní konference se díky dobrým výsledkům bude konat v Tunisu, zcela automaticky zvedl telefon a snažil se dovolat do kanceláří chorvatské Jadrolinie, aby zjistil podmínky, za kterých budou ochotni vypravit trajekt a do Tunisu jej odvézt. Letadlo nepřipadalo v úvahu.

Po mnohahodinovém přesvědčování, že nafukovací matrace, ani záchranný kruh, byť ve tvaru kachničky, nejsou těmi pravými dopravními prostředky pro tuto cestu, Kamil rezignoval.

‚Letadlo! Zhroutil jsem se a s hlavou v dlaních jsem předpovídal svůj brzký konec.‘ líčil Kamil dál své trauma.

Následující dny byly pro něj utrpením. Obvolával známé doktory a prosbami i výhrůžkami se snažil získat potvrzení o pracovní neschopnosti právě na ty dny, kdy se měla firemní akce konat. Netušil však, že jeho milovaná žena Pavlína stihla všechny známé lékaře a zdravotníky kontaktovat a zakázala jim jakékoliv takové potvrzení Kamilovi vydat. Zastávala totiž názor, že nejlepší léčba je léčba šokem. Když Kamil neuspěl ani u známého gynekologa, který mu sice byl ochoten vystavit těhotenský průkaz, ale pouze za předpokladu, že se Kamil podrobí prohlídce a těhotenství se potvrdí, poznal, že cestou simulace zdravotní indispozice to nepůjde.

Začal tedy přemýšlet nad jiným pádným důvodem, který by mohl spolehlivě proměnit v záminku, jež by ho zprostila povinnosti zúčastnit se konference ve slunném Tunisu. Předstírat úmrtí v rodině mu přišlo dětinské, nicméně nápad s únosem pilotů všech domácích leteckých společností úplně nezavrhoval. Zbytek času do naplánovaného odletu prožil Kamil jako chodící mrtvola.

V den odletu byl Kamil dopraven svou ženou na letiště. To, že nebyl zrovna v kondici, dokazoval i fakt, že do odletové haly jej Pavlína přivezla na zavazadlovém vozíku, ledabyle přehozeného přes kufry. Když jej předávala jeho nejbližším kolegům, nešlo si nevšimnout, že v jeho tváři převládají barvy šedé až šedozelené.

‚Dejte mi na něj pozor.‘ prosila udivené kolegy, kteří si až doposud mysleli, že Kamilův strach z létání je jen jakousi jeho hranou pózou, aby si připravil půdu pro další případné fórky. Barva jeho obličeje a přidušené dávení předcházející excelentní ‚šavli‘, kterou Kamil jen tak mimochodem tasil a s patřičným řevem ji položil podél fronty na odbavení, dávali znát, že to vtip není.

‚Ale kinedryl jsem mu dala.‘ omlouvala se Pavlína polekaným cestujícím, které minul Kamilův výtvor sotva o pár centimetrů.

‚Neboj, my už se o něj postaráme.‘ uklidňoval nešťastnou Pavlínu kolega Luboš, který držel jejího manžela za předloktí a snažil se jej stabilizovat tak, aby alespoň do nástupu do letadla nevypadal jako silně podnapilý.

‚Budu dobrej.‘ zašeptal Kamil. Rukou si utřel ústa a mávnutím téže ruky se rozloučil s Pavlínou. Pusu na rozloučenou si s pochopitelných důvodů odpustili.

‚Nebóóój chlape.‘ zahlaholil žoviálně Luboš a po té, co se přesvědčil, že se Kamil udrží na nohou a přitom nebude šlapat ve vlastní snídani, se otočil zpět ke skupince, které dlužil dokončení své předchozí myšlenky. Z družného hovoru jej vytrhla až poznámka slečny, která se starala o odbavení zavazadel, pronesená zvýšeným hlasem:

‚Povolena jsou zavazadla pouze do váhy dvaceti pěti kilogramů na kus.‘ Slečna přitom ukazovala prstem na Kamila, který předvedl jeden ze svých omdlívacích kousků a ustlal si na pásu určeném výhradně pro kufry a jinou batožinu.

Nástup do letadla pak proběhl bez větších komplikací, když pomineme utrženou kapsu saka úředníka pasové kontroly, který si za poničení svého oděvu mohl sám, neboť přispěchal na pomoc obsluze rentgenového zařízení, která se snažila zabránit Kamilovi v tom, aby zařízením projel.

‚Mám nemoc z ozáření! Nemohu na palubu letadla!‘ prohlašoval Kamil, kterému se podařilo zasunout do útrob zařízení svou ruku, ne však dál, než po zápěstí.

Když se konečně všichni cestující dostali na palubu letadla, byl Kamil natolik vyčerpán svou snahou o únik, že se ani nesnažil zabránit kolegům v tom, aby jej připoutali. Kňouravým hlasem požádal letušku o lahev bourbonu. Odmítnutí s odůvodněním, že nápoje se budou podávat až po vzletu, jej už jen lehce dorazilo a tak vzal za vděk placatkou slivovice, kterou na palubu propašoval Luboš.

Nyní byl připraven odejít z tohoto světa. Závěť sepsal u notáře týden před odletem, čísla životních pojistek nechal v domácím baru, kde je Pavlína dříve nebo později určitě nalezne, stejně tak i klíč od domácího trezoru, kde schovával část úspor a šperky po babičce. Šroubováky v garáži srovnal podle velikosti, podepsal dětem žákovské knížky, ale opravu střechy, tu už bude muset Pavlína objednat sama. Bez něj.

Slivovice, plynoucí tok myšlenek, únava způsobená několikanásobným převracením žaludku na ruby a zase zpět, to všechno způsobilo, že Kamil usnul ještě před startem. Luboš jej přikryl a deku mu vytáhl až pod nos.

‚Nebude mu zima, a kdyby chtěl zase někoho poblejt, tak má smůlu.‘ s úsměvem vysvětlil svou takřka mateřskou péči o Kamila.

Několikadenní konference probíhala podle plánu. Snídaně, dopolední aktivity na pláži, oběd, odpolední zasedání, kde si manažeři navzájem poplácávají svá ega a nešetří pohrdlivými výrazy na svou konkurenci, večeře se švédskými stoly, kulturními vložkami a diskotékou do pozdní noci.

Kamil vstával každé ráno s vědomím, že je zase o den blíž své smrti. Nevěřil tomu, že unikl zubaté při cestě do slunného Tunisu jen tak snadno a už vůbec nevěřil tomu, že by mohl mít stejné štěstí na cestě zpět. Takové náhody se nestávají. Je to jako byste vyhráli v neděli jackpot ve sportce a mysleli si, že se vám to ve středu povede znovu. Blbost! Tohle se ještě nikdy nikomu nepovedlo.

‚Nemysli na to. Létání je nejbezpečnější způsob přepravy.‘ uklidňoval jej Luboš pokaždé, když se setkali u oběda.

‚Ukaž mi člověka, který vylezl z letadla, které se zřítilo z výšky deseti kilometrů, mávnul rukou a řekl: To nic není, jsou to jen trochu pomačkaný plechy.‘ kontroval Kamil.

Jeho skepse vůči tvrzení o bezpečné přepravě čímkoli co létá, pramenila z přesvědčení, že tímto způsobem letadlo ještě nikdo nikdy neopustil. Nabourané auto ano. Konec konců, sám to takhle několikrát udělal hned po té, co se s Pavlínou jakožto novopečenou řidičkou nedohodli na tom, jestli značka se žlutým čtvercem uprostřed, kterou právě minuli, byla, nebo nebyla přeškrtnutá. Nikdy se jim nic nestalo. Kromě jedné rtěnky rozmáznuté na Pavlínině čele a zničené košili od kečupu z McDonaldu, vždycky to byly jen ty plechy.

Oproti tomu málokterý z filmů dokumentujících pád letadla končí tím, že by si pilot zavolal asistenční službu, s úsměvem vyplnil záznam o nehodě a prohlásil, že se vlastně nic nestalo a že mu to vyklepání čumáku a posbírání součástek na ploše o rozloze několika kilometrů čtverečních pojišťovna stejně zaplatí.

Den zúčtování se přiblížil. Na poslední večer byla naplánována obrovská mega párty, jak se na úspěšnou firmu sluší a patří. Věhlasného konferenciéra objednali až z daleké domoviny, švédské stoly se prohýbaly pod metráky pochutin z masa, zeleniny a ovoce. Dokonce až doposud skrytá armáda číšníků byla nastoupena v řadě, aby obsloužila hladový a po zábavě posledního večera, dychtící dav. Všichni doufali, že na tuhle párty jen tak nezapomenou.

‚Jdeš s námi!‘ zavelel Luboš ve dveřích hotelového pokoje, vláčejíc pod křídlem alkoholem již posilněnou kolegyni Spáčilovou.

Kamilovi se příliš nechtělo, ale touha vychutnat si svůj život až do úplného konce zvítězila. S nuceným úsměvem, který měl vyjadřovat štěstí nad tím, jak se konference nádherně vydařila, následoval koketující dvojici ven ze dveří.

V restauraci, kde se párty konala, byla již zábava v plném proudu. Nic nevadilo, že se konferenciér zdržel na letišti, protože se zdál celníkům nadmíru podezřelý. Nutno dodat, že se nebylo příliš čemu divit, a ten, kdo by chtěl letět do Tunisu oblečený v kožichu a několik dalších mít zabaleno ve svých zavazadlech, musí prostě počítat se zvýšeným zájmem tamních bezpečnostních složek. Nepomáhalo ani vysvětlení, že konferenciér je umělec a že kožich je součástí jeho image. Když ale v dalším kufru nalezli několik cédéček, které si s sebou mladík vzal jako dárky pro případné zájemce z řad firemních pracovníků, jejich podezření se začalo vytrácet.

‚Jeeessss, ajem singr‘ s úsměvem komentoval konferenciér nález hudebních nosičů, na jejichž obalu se skvěla jeho fotografie.

Jeho úsměv zmizel v zápětí, když celníci požadovali, aby dokázal své tvrzení právě zpěvem. Naštěstí všichni byli fanoušky ‚romantického rapu‘, takže po několika minutách nesmělé produkce bez hudby, uvěřili. Pak stačilo vetknout podpisy na několik kusů hudebních nosičů a umělec se konečně mohl vydat na cestu do hotelu.

Zábava už byla v plném proudu. Většina pánů si přestala upravovat své kravaty a nechávali je ledabyle přehozené přes rameno. Někteří je neměli vůbec, neboť se stali oběťmi oblastní manažerky Spáčilové, která si z nich udělala docela slušnou sbírku. Umě si z nich svázala pestrobarevnou paruku, kterou si narazila na hlavu a za kvílení rockových kytar předváděla uprostřed sálu tanec, za který by se nemusel stydět ani James Alan Hetfield, toho času zpěvák a kytarista hudebního tělesa Metallica. V předklonu roztáčela kravaty na hlavě tak, že vzbudila obdiv u všech svých kolegů z obchodního oddělení a poblíž stojící dámy si musely přidržovat své sukně, aby nedopadly jak Marylin Monroe ve filmu ‚Slaměný vdovec‘.

Kamil sledoval řádění svých kolegů a snad díky pěti dvojitým Jackům, se mu vracela do tváře barva a do duše naděje, že by to zítra mohlo vyjít. Začal věřit, že opět vyhraje svůj jackpot a stane se tak jediným člověkem na světě, kterému se to povedlo dvakrát za sebou.

‚Ta Spáčilka jede.‘ kývnul hlavou směrem k parketu.

‚Je to dračice.‘ přitakal Luboš a posunul před Kamila právě načatý sáček se solenými arašídy.

Zdálo se mu, že Kamilova deprese je definitivně pryč a tak se rozhodl ulovit zpět svou ztracenou kravatu. Dlouhými kroky se vydal doprostřed parketu, kde na rotoru jménem Spáčilová, svištěla vzduchem spolu s mnoha dalšími jeho značková šlajfka.

Kamil dál pobaveně sledoval z povzdálí děj jak na parketě, tak na pódiu, kde se konferenciér právě nechal přemluvit k tomu, aby zapěl něco z vlastní produkce. Při prvních tónech písně, ve které se zpěvák vtipně přiznával k absenci svalové hmoty na svém těle, si už Kamil začal klepat nohou do rytmu a optimismus podpořený několika dalšími skleničkami Kentuckého moku nabyl obrovských rozměrů. Dopadne to dobře.

Blížila se půlnoc. Konferenciér dál bravurně zvládal dav křepčících manažerek a zmítajících se manažerů, vtipnými glosami uváděl produkce místních umělců a nadšeně vyhlašoval firemní ceny za splněné prodeje a marketingové počiny. V tu dobu byl již Kamil plně integrován do bavícího se davu a hojně přispíval k zábavě svými historkami.

Kolem půlnoci se moderátor rozhodl, že v rámci probíhající zábavy odmění nejlepší tanečníky dárky, které si přivezl s sebou. Kamil se v tu dobu vzdálil od skupinky, která dychtivě sledovala moderátora a jeho rozhodování o vítězi soutěže o nejpůsobivější taneční projev. Postavil se k vysokému stolku, na kterém zanechal sklenici se svým oblíbeným Jackem a nabral si plnou hrst slaných arašídů.

‚Dovolte mi, abych pozval na pódium vítězku v ženské kategorii.‘ moderátor pohledem pátral po Spáčilové, která stála v hloučku svých obdivovatelů a předstíraným úžasem poklesla v kolenou, když jako že náhodou zjistila, že pozvání na pódium od charismatického mladíka patřilo právě jí.

I když jí už z původního kravatového afro účesu na hlavě viselo jen pár dredů a ostatní luxusní kravaty bylo možné najít pod stoly v různých koutech sálu, kam během tanečních kreací oblastní manažerky postupně odlétávaly, ponechala si svou ozdobu na hlavě a spěchala směrem k pódiu.

‚A dále bych poprosil vítěze v mužské kategorii. Ano, vy tam v té modré košili.‘ vybízel konferenciér muže značně znaveného alkoholem, který se přidržoval barové židle a snažil se jí přemluvit, aby s ním šla na pokoj, protože tak dlouhé nohy už dávno neviděl.

‚Toho ani neznám. Kdo to je?‘ zeptal se Kamil s pobaveným úsměvem Luboše.

‚Nevím. Taky jsem ho ještě neviděl.‘ odpověděl Luboš a se smíchem dodal ‚Ale má jí jak prase cvičky,‘

Oba pak pobaveně pozorovali chlápka, kterého se dvě dámy snažily odtrhnout od dlouhonohé židle a pokoušely se nasměrovat jeho kroky na pódium. Tam už se Spáčilová snažila sbalit mladého moderátora a jako zbraň používala tři rozepnuté knoflíčky své halenky a našpulené rty, které stihla během cesty pro ocenění opatřit dvěma nátěry neslíbatelné rtěnky.

‚Jak se jmenujete?‘ namířil moderátor mikrofon k roztoužené ženštině.

‚Lenka Spáčilová‘ zahihňala se výherkyně a mávnutím řas naznačila moderátorovi své sympatie.

‚A na jaké pozici ve firmě pracujete?‘ zněl další dotaz z úst moderátorových.

‚Já sem areamenežerka.‘ odpověděla Spáčilová a aby dodala své pozici na významu, vypjala hruď z 82B na úctyhodných 94D.

Moderátor se snažil utajit své pobavení nad její snahou a začal se věnovat druhému výherci.

‚A vaše jméno?‘ snažil se udržet mikrofon před ústy kácejícího se tanečníka.

‚Ujáá. Hyk! Já še jménju grrrr, Lu... Lur... Hyk. Rludlouf‘ vymáčkl ze sebe s obrovskou námahou tázaný.

Sál se vybuchoval smíchy, když sledoval vítěze, který nebyl schopen ustálit pohyb svého těla a co chvíli vyrovnával svůj postoj dvěma kroky vzad následované stejným, nebo podobným počtem kroků vpřed. V jeho snažení mu částečně pomáhal stojan od mikrofonu, který mu konferenciér nabídl coby oporu.

‚Výborně!‘ ocenil Rudolfovo snažení mistr slova a pokračoval v jeho zpovědi, tušíc, jakožto profesionál, vtipné pokračování.

‚A na jaké pozici pracujete vy?‘

Rudolf ustálil svůj pohyb na důstojné minimum, otřel si poprskaná ústa a se soustředěným výrazem ve tváři, se snažil zformulovat svou odpověď.

‚Já....‘ vydechl unaveně.

‚Já jšem...‘ všichni v sále čekali, k jakému že to oddělení bodrý chlápek patří.

‚Já šem pil tóó...‘ smích v sále tentokrát zazněl jen na krátkou chvíli, protože všichni byli zvědaví na zpověď neznámého kolegy, který se patrně snažil vysvětlit původ svých problémů a upozornit na nápoj, který mu jeho současný stav zavinil.

‚No, tak co jste pil, to nás až tak moc nezajímá.‘ glosoval jeho pracně zformulovanou odpověď moderátor.

‚Nás by spíš zajímalo, čím se zabýváte ve své práci.‘ zeptal se, aby uspokojil zvědavost vyčtenou z dychtivých očí rozesmátého davu.

Do ticha, které bylo plné očekávání, se jako kindžál zařízla odpověď.

‚Já sem pilot!‘

Kamilovi, který se opíral o vyvýšený stolek, se podlomila kolena.

‚Cože!!!‘ zařval přidušeně.

Právě do úst vhozený arašíd mu zaskočil v krku a jeho výkřik zanikl v hurónském řevu davu, který považoval to, co právě slyšel, za největší fór svého života. Ne tak Kamil.

Pilot jedné ze společností, které zajišťovaly jejich dopravu do Tunisu a zpět, a který se právě snažil ustálit na pódiu, opírajíc se čelem o rameno moderátora, mu nepřišel vůbec vtipný. Podlaha pod nohama se Kamilovi začala zvedat a obavy, že jej brzy praští do čela, byly více než reálné. Poslední naději vykřesala moderátorova otázka, kterou směřoval na své levé rameno, kde spočíval unavený Rudla.

‚Tak se vás ještě zeptám: Pro jakou leteckou společnost létáte?‘

Letecká doprava byla zajišťována dvěma společnostmi. Každá z nich vypravila jedno letadlo. Kamil doufal, že Rudolfova odpověď na tuto otázku bude obsahovat zcela odlišnou informaci od té, která je napsaná na jeho zpáteční letence v kolonce ‚AIR CARRIER‘. Zdálo se mu, že tentokráte si pilot na své odpovědi dává opravdu záležet. Vteřiny ubíhaly. Dav se bavil, moderátor zářil a Kamil blednul.

‚Trlansitšelvis.‘ zašišlal Rudla a u úst se mu objevila bublina ze slin.

Kamil šel do mdlob. Jeho život se mu zhroutil jako domeček z karet. Informace až na drobné rozdíly ve výslovnosti seděla. Na chlup.

Zatímco sál propukl v bouřlivé veselí, plné smíchu, radosti a očekávání ještě lepších zítřků, Kamilův pohled do budoucnosti se zúžil pouze a toliko na display mobilního telefonu, do kterého se třesoucí rukou snažil naťukat ‚esemesku‘ na rozloučenou pro své blízké. Když se přesvědčil, že do seznamu příjemců, kromě nejbližší rodiny zahrnul i kamaráda gynekologa, který nesl dle Kamilova názoru za jeho smrt značnou část viny, odeslal zprávu a odpotácel se na pokoj, aby se připravil na svou poslední cestu.

Ráno vnímal Kamil jako probuzení ze zlého snu. Nebyl příliš vyspalý, i když se mu na chvíli usnout podařilo, hlavně díky množství bourbonu, který do sebe vpravil ještě před tím, než se dozvěděl o chystaném atentátu na svou osobu.

‚Jdu na kafe. Pojď se mnou.‘ vyzval jej Luboš a poskočil ve dveřích pokoje, dávaje na obdiv svou vitalitu po prohýřené noci.

‚Jak jen to ten člověk dělá?‘ pomyslel si Kamil. Přesvědčen o faktu, že kafe nebude to, co by ho mělo dnes zabít, vyšel z pokoje za Lubošem.

‚Kam ses včera ztratil?‘ vyzvídal kolega poskakující po chodbě a jal se vyprávět dění na párty po té, co se Kamil vzdálil na pokoj. Za nadšeného Lubošova vyprávění a Kamilova nezúčastněného přikyvování prošli hotelovou halou a zamířili kolem bazénu k restauraci v zadní části hotelového komplexu, kde byla připravena snídaně. Když Luboš začal líčit, jak se Spáčilová snažila ukrýt moderátorův mikrofon do svého výstřihu a se slovy ‚Hledej šmudlo.‘ jej vybízela k průzkumu svých vnad, ozvalo se za Kamilem hlasité odfrknutí a vzápětí jej skropila sprška vody.

Pilot Rudla právě skočil do bazénku, aby zahájil den osvěžující ranní rozplavbou. Kamil si ještě stihnul všimnout jeho modrých plavek značky Adidas právě ve chvíli, kdy se Rudolf škrábal po několika tempech ven z vody, aby do ní v zápětí s hlasitým frkáním a hekáním zase skočil.

‚Kéž by to vydržel alespoň tři hodiny.‘ pomyslel si Kamil, doufaje, že dostatečně dlouhá ranní koupel by mohla pilota vzdušného korábu probrat natolik, že bude schopen letu a možná, třeba, snad, jej i dopravit zpátky do Prahy. Malinká jiskřička naděje opět svitla někde hluboko v Kamilově jinak utýrané dušičce.

‚Co myslíte, že jsem viděl, když jsem nastupoval do letadla?‘ pokračoval Kamil ve svém, pro něj tak traumatizujícím vyprávění. Společnost posluchačů se snažila udržet moč a vyvalené boky od smíchu na svém místě.

‚Schůdky nám postavili prevíti tak, abychom při nástupu viděli do kabiny pilotů.‘ vysvětloval Kamil, jsa přesvědčen, že postavení nástupních schůdků do letadla se řídí náladou leteckého personálu, případně sympatiemi pilotů k cestujícím.

‚Stoupám na poslední schod, Luboš mě tlačí ze zadu, Spáčilová táhne za kravatu zepředu. Mrknu okem do kabiny, abych zjistil jak je na tom Rudla, ale on tam nebyl.‘ Kamil se nadechl a všichni očekávali, co že tak strašného zahlédl v pilotní kabině při nástupu do letadla.

‚No a cos tam tedy viděl?‘ vybídl jsem jej k pokračování.

‚Nic.‘ tiše hlesl, ale vzápětí se nadechl a zařval: ‚Jen to, že se na těch řídících beranech sušily modrý plavky se třemi pruhy!!!‘

Bylo jasné, že Kamil své trauma opravdu prožívá znovu.

‚Můj mozek začala zaměstnávat představa o tom, jak se řítíme k zemi jen proto, že se nějakému unavenému plavci zamotají blbý modrý plavky do řízení, zrovna když se bude chtít vyhnout nějaký pitomý labuti, nebo holubovi, nebo snad nějakýmu jinýmu letadlu, který se mu připlete do cesty!!!‘ vysvětloval Kamil své rozhořčení nad tím, co zahlédl v kabině.

‚No a nakonec to přistání.‘ dodal už klidnějším hlasem.

‚ Já to nemám rád, když se mnou někdo nejedná na rovinu. Kdyby přišel, a řekl: ‚Kamile, teď to budu potřebovat trochu srovnat, takže se nelekej.‘ ale to on ne.‘ kritizoval Kamil Rudlovu pilotáž těsně před přistáním.

Všichni posluchači se opět začali držet za svá břicha a se smíchem, který se nedal udržet, a se slzami v očích už po sté prosili, aby toho Kamil nechal, nebo že se počůrají smíchy.

‚To nevadí, to spláchne déšť.‘ odvětil Kamil a rozhlédl se pobaveně po svém publiku, čítajícím okolo dvaceti lidí, které sedělo na jeho zahradě, kam je pozval. Slavil narozeniny. Byl nadmíru spokojený, když viděl válející se skupinky lidí, kteří se snažili udržet své bránice v klidu alespoň na chvíli, neboť jakýkoliv jejich pohyb jim působil nesmírné bolesti. Nebylo divu. Divoký tanec bránic už trval déle jak půl hodiny. Mohu jen poděkovat Kamilovi, za to, že jsem byl mezi pozvanými a že jsem u toho mohl být. Kamile díky.