Hlavně se z toho neposrat
"Ještě můžeš?" ptá se a poťouchle se usmívá.
"Jsem v pohodě," nejsem přece žádná srágora.
Tsering se otáčí a s úšklebkem udělá další krok.
"Vážně se nechceš vrátit?" prohodí přes rameno.
("Ses posral?") pomyslím si. "Ne, nechci!"
Jediné co teď chci, je: najít rytmus. Uklidnit se, zaměřit se na cíl. Najít cestu k cíli.
Jeden cíl a mnoho možností, jak se k němu dostat. Ne všechny, které vidím hned na začátku jsou ty správné. Asi by nebylo dobré se teď rozeběhnout a snažit se utrhnout zbývající kus cesty v několika minutách. Stejně tak asi nebude správné se zastavit a myslet si, že se po chvíli odpočinku dokážu do cíle teleportovat.
Někdy se člověk asi dostane do situace, kdy si řekne, že dál už nemůže. Že se odevzdá vlastnímu osudu a nechá věci plynout bez toho, aby do nich zasahoval. Prostě už si svoje odbojoval a teď už jen bude čekat, jak to s ním ten nahoře vlastně zamýšlí.
Možná se jednou dostanu do stejné situace a na otázku, zda to chci vzdát odpovím: "Ano, už nechci bojovat." Chvíli potom třeba uvolním svěrače a poseru se z toho všeho.
Zatím ale ne. Zatím se chci rvát s tím, co mi osud na mé cestě životem postaví do cesty. Chci překonávat překážky, chci řvát bolestí a svíjet se v křečích, ale po každé bitvé se chci smát každému šrámu který utrpím.
Zatím chci nacházet rytmus. Zatím se chci z toho všeho neposrat.