Hlavně nezůstat stát

„Ty ses posral vidˇ?“

„Jako kdy?“

„No v tom lese.“ „Bylo tam mokro a bylo tam jehličí,“ zkoušel jsem se obhájit.

„Takže jsi mi nevěřil?“

„Věřil jsem tobě, ale nevěřil jsem sobě.“

„To jsi udělal chybu. Já bych to dal,“ znělo to od něj dost vychloubačně.

„Máš snad málo obroušený stupačky?“ snažil jsem se ho ztišit. 

„Né, to né, jsem v pohodě. Pokaždý, když to sklopíš na stupačky, hezky to vrní. I jiskry lítají.“

„Já vím, ale někdy se leknu,“ přiznávám s pokorou v hlase.

„To i já, ale víš dobře, že to v pohodě dáme,“ spustil zase své silácké řeči.

„No ty asi jo, ale sebou si jistej zatím nejsem.“

„Ser na to, ta jistota přijde.“

„Já vím, ale chápej, máš čtyři sta kilo.“

„Třistasedmdesát pět! Nepřidávej mi!“, nasazuje uražený tón.

„No promiň., to je skoro čtyři sta.“

„Přesně! Jenom skoro. Připadá ti, že bych byl nemotorný?“

„Kurva jistě že ne. Ten motor je dost silný!“

„Tak vidíš!“ prohlásí vítězoslavně.

„No, ale je kurva silný,“ přiznávám a v duchu dodávám: a já nevím, jestli ho zkrotím.

„Je to jen blbej dvouvál,“ uklidňuje mě, jako by mi četl myšlenky.

„Jo, to sice je… Ale tahá.“

Na chvíli se rozhostilo ticho, než znovu začal.

„Ale bylo to pěkný co? Ty zatáčky tam za tou vesnicí.“

Připomněl mi asi pětikilometrový úsek cesty, kde se silnice kroutila v pravidelných zatáčkách, byla krásná, suchá, hladká a bez štěrku.

„Jo, to bylo parádní,“ zasnil jsem se.

„A všiml jsi si těch koček u cesty, jak na nás mávaly?“

„Jasně že jo, ale mávaly na mě. Né na tebe,“ opáčil jsem.

„Tsss“ ucedil „beze mě by si tě ani nevšimly.“

Věděl jsem, že má pravdu, ale přiznat se mi to nechtělo. Né jemu. Už tak má dost sebevědomí.

„Tak kam teď?“

„Nevím,“ zvedám se na lokti a marně pátrám po nějaké ceduli u silnice. 

Z místa, kde jsme zastavili, nebyla vidět žádná ani na jednu stranu. Byla tu jen cesta lemovaná jabloněmi, obsypanými letními jablky. Vedle nás polní cesta v jejímž ústí jsme na chvíli zastavili a víc nic. Jen kolem se do dáli táhla zlatá strniště a vůně letních jablek popadaných ve škarpě byla cítit všude v ovzduší. Krásně doplňovala celý obraz.

„Fakt nevím, Harry,“ dodávám.

„A není to jedno?“

Dívám se na něj, kývnu hlavou a se souhlasem v hlase říkám: „Jo, máš pravdu. Je to jedno.“

Nasedám na něj. On poslušně na povel startéru zabublá a spokojeně bouchne při zařazení jedničky. Je to úplně jedno. Hlavně nezůstat stát.

Povídky, Harry