30 dní v podkroví světa III.

„To tam nemůžou nacpat.“ Stojíme kolem hromady báglů a výstroje, která svou velikostí připomíná složený pionýrský tábor. Všech sedm nás postává mezi touto hromadou a třemi taxíky, které vypadají spíše jako šlapací autíčka než dopravní prostředky. Tohle má naší výpravu přesunout na autobusové nádraží, odkud se vydáme na osmihodinovou, dvě stě kilometrů dlouhou cestu, do výchozího bodu našeho treku.

KATHMANDU III

Tři taxikáři začínají nakládat výstroj se sebevědomím řidičů trucků s přívěsem. Jsme svědky zajímavých fyzikálních úkazů, kdy dva plné, sto dvacetilitrové bágly jsou nacpány do sotva čtyřiceti litrového kufru pidi autíčka. Ještě trošku nadskočit a plnou vahou svých padesáti kil, zavírá řidič zadní dveře kufru. Všichni vidíme, jak se sklo zadních dveří vyboulilo. Muselo. Jinak by se to tam vejít nemohlo. Další materiál je umístěn na maličké střechy autíček, připoután lany a gumicuky. Taxikáři se usmívají a zdviženými palci naznačují, že se není třeba obávat, že všechno je „oukej“. Nijak jsem nekomentoval své přesvědčení, že cepíny přidělané na báglech byli nejlepší adepti na roztržení kapoty té pidi suzuki. Ještě nezbytné instrukce od našeho koordinátora Ang Temby směrem k taxikářům, pár vteřin výkřiků bolesti a smíchu při skládání našich těl do krabiček na sardinky a vydáváme se na cestu.

Šoféři jsou jistě místní a svou fundovanost hodlají náležitěpředvést, když rozrážejí davy lidí za účelem vytvoření si cesty. Oblaka prachu, zápach a troubení. Nic nového.

Po zhruba půl hodině jízdy vystupujeme na autobusovém nádraží. Tak jako jiná místa v tomto městě, je plné odpadků a lidí. O nějakém srozumitelném informačním systému si můžeme nechat jen zdát. U každého autobusu, který má být v nejbližší době odbaven, stojí pohůnek a zpěvavou nepálštinou, stále dokola vyřikuje jednu a tutéž frázi. Odhadujeme, že v krátkých slokách jsou obsaženy názvy míst, kam má ten který autobus namířeno.

Po krátkých peripetiích s místenkami, které nám Ang Temba zajistil s předstihem, jsme naházeli naše bágly na střechu autobusu, kde předtím cestovalo všechno možné, pytly s rýží počínaje a stádem koz konče. Malý autobus, který svým stářím patřil do muzea a technickým stavem spíše na vrakoviště neskýtal příliš pohodlí. Každý, kdo měřil více jak metr šedesát, měl problém s natlačením kolen do malého prostoru mezi sedačkami. O špíně, zápachu a nepohodlných malých sedačkách nemá cenu mluvit. Řidič zaujmul své místo za volantem a jeho pomocník začal rozdávat černé igelitové pytlíky.

„Plastiks?“

S úsměvem odmítám a začíná mi docházet, od čeho jsou ty špinavé, žlutohnědé šmouhy na oknech a na bocích autobusu táhnoucí se po celé jeho délce. Steward dokončil nezbytnou přípravu, ještě naposledy se vyklonil z otevřených dveří autobusu, zahulákal sloku o destinacích a dvojím bouchnutím do boku autobusu dal řidiči znamení k odjezdu.

Autobus se pohnul a začal se proplétat přeplněnými ulicemi Káthmandu. Snažím se nacpat svá kolena do mezery mezi sedadly.

„Auuuu ku*va…!!“

„To byla hádám brňavka.“ odtušil Radek z mé zkřivené tváře.

Hlavně že se všichni v autobuse baví na můj účet. Otáčím hlavu ven a skrze zamatlané okénko pozoruji dění na ulicích kterými projíždíme.

Úžasné město. Odpadky a životem překypující. Životem plným marnosti, plným nemocí a bolesti, o to houževnatějším a odhodlanějším. V prachu se zde rodí a umírají lidé, kteří ještě nedávno měli svého krále a nyní si musí projít cestu plnou nadějí a nesplněných snů, pod vedením ‚skupinky vychytralých‘, až jednou možná, za pár desítek let procitnou a začnou si své sny skutečně plnit.

Můj pohled do ulic tohoto města je plný obdivu a úcty. S hlavou opřenou o zamatlané sklo nasávám mezi zápachem zvratků tu nekonečnou energii, která pohání tohle mraveniště, a těším se, že při mém návratu se spolu seznámíme o trochu více.

CESTA

Cesta autobusem přes Káthmándú se dá přirovnat k jízdě na dvoukoláku po vyschlém řečišti Kamenice. Každé otočení kol na nerovné silnici znamená náraz kovové konstrukce sedačky do vašeho zadku. To v tom lepším případě. V tom horším případě kňučíte bolestí a držíte se střídavě za levou a pravou podkolenní jamku. Oblaka prachu, která víří všechny ty náklaďáky, autobusy, malá autíčka Suzuki, motorky a „něcomeziautemamotorkou“ vám procházejí všemi tělními otvory. Zavření oken v autobuse, je jen chabou obranou. Zavřete okno a brzy chcípnete na smrad a horko.

Nejvyšší rychlost jakou je schopen autobus v městském provozu v Káthmándú vyvinout se rovná zhruba jeden a půl násobku jízdy krokem. A to i přes to, že náš řidič bravurně ovládal nejdůležitější techniku jízdy – stláčení klaksonu – a četnost jeho užívání daleko přesahovala okolní účastníky provozu. Myslím, že v těchto krajích mění v servisech častěji ovladače klaksonů kvůli opotřebení, než olej, nebo brzdové obložení.

Steward stál na stupínku ve dveřích, žlutý šátek na hlavě a pokaždé když jsme míjeli hloučky lidí čekajících na „cosi“, hlasitě zpíval odrhovačku složenou z názvů cílových stanic. Občas někdo naskočil, občas jen přihodil klec se slepicí a instrukcí kam až slepice jede. Zastávky tu vlastně neexistují. Místní prostě vědí, kudy autobus projíždí a kde jim je ochoten zastavit.

Po dvou hodinách se autobus vyšplhal do průsmyku nad městem a ráz krajiny se změnil. Zmizely přehuštěné ulice a davy lidí a před námi se otevřelo hluboké údolí, do jehož úbočí se zakusovala silnice plná výmolů. Dopravní situace se ale příliš nezměnila. Směrem do Káthmándu proudily nekonečné kolony náklaďáků, které zásobovaly hlavní město nejrůznějšími surovinami. Občas se mezi ně vklínil autobus ne nepodobný tomu našemu.

„Tak tohle nedám!“

Zvedám hlavu a vidím, jak se Radek s útrpným úsměvem otáčí od spolucestujících, kteří na sedačce před ním sdílí jeden igelitový „plastik“ a vyprazdňují do něj své útroby. Oba současně. Oba hlasitě. Zdá se, že nikomu, kromě nás to nevadí. Jsme prostě fifleny z Evropy.

„Jdeme!“ kývnu hlavou k otevřeným dveřím pomalu se šinoucího autobusu.

Ignoroval jsem ocelovou konstrukci sedačky, která se opět připletla do cesty mému kolenu, a se zručností čtyřletého šimpanze jsem šplhal na střechu autobusu. Radek mě následoval. Usazeni na báglech, stihli jsme ještě zahlédnout letící sáček, jehož obsah se rozstříknul po kapotě autobusu. Nepálci prostě nesnášejí cestování. Nedělá jim dobře.

Zhodnotili jsme svou nastálou situaci jako velmi uspokojivou. Na střeše bylo trochu více místa na nohy, i když byla plná zavazadel a sdíleli jsme ji spolu s osmi dalšími cestujícími, povětšinou Nepálci. Patřil mezi ně i náš steward. S úsměvem na rtu nás přivítal na střeše a nabídnul jointa, kterého jsme s díky odmítli. On si ale s velkou chutí zavdal a dle jehou úsměvu soudě, nebyl to ten den jeho první, a jak jsme později mohli býti svědky, nebyl to zdaleka ani jeho poslední.

Pěstování, distribuce a konzumace marihuany v jakémkoliv množství je v Nepálu legální. Na další cestě budeme svědky toho, jak marihuanu spásá místní dobytek, i toho, jak marihuana dokáže přerůst středně vysokou jabloň o několik metrů. Roste tady všude. Tahle země zatím řeší zásadnější problémy než je hulení. A ještě pár let se asi na nějaký zákon potírající tuhle jejich radost nedostane.

Silnice se nyní trochu uvolnila a autobus se mohl rozjet. Zrovna teď bychom malou doprávní zácpu uvítali. Stále jsme se nacházeli v místech, kde se silnice dost klikatila a za hranou vozovky bez svodidel byla tušit hluboká rokle. O bezpečnosti tohoto druhu dopravy jsme si iluze nedělali, zvláště když jsme hluboko pod námi občas v křoví zahlédli ohořelý vrak autobusu. Naše pocity umocňovala i výška našeho posedu a rychlost jakou se rozhodl náš řidič nasadit. Jediné co mohlo působit uklidňujícím dojmem, byl pohled na vysmátou tvář našeho stewarda.

„It is guuut.“ roztlemená hlava se žlutým šátkem zvedá palec vzhůru a snaží se navázat konverzaci.

Naše povídání se omezuje na krátké otázky a odpovědi poskládané z posunků a úsměvů.

Cesta ubíhá nyní trochu svižněji. Silnice se kroutí podél řeky Trisuli a chvílemi je cítit chlad ledové vody napájené ledovci velikánů ze všech nejvyšších. Po několika hodinách jízdy nás zastavuje kolona ve městečku Mugling. Kolona se hýbe pomalu a po několika desítkách minut vidíme, že důvodem je jednosměrný visutý most přes řeku, na který hodláme najet. Autobus přejíždí most krokem. Z jakého důvodu, se můžeme jen dohadovat. Po pár adrenalinových minutách opouštíme most a pokračujeme dál údolím teď už podél řeky Marsyangdi. Krajina se opět mění a stísněný prostor hlubokého údolí nahradila otevřenější krajina plná rýžových polí. Projíždíme nádhernou krajinou, kde hlavní roli hraje sytě zelená barva a bezejmenné kopce podobné homolím. Jsme jak v jiříkově vidění.

„Nádhera!“

„Paráda!“

„No to je pohled pro bohy!“

Tato a mnoho dalších, podobných slov se dralo z úst nám, doposud Nepálem netknutým. Ostatní jen seděli, vychutnávali si své jointy a ze široka se na nás usmívali.

Po šesti hodinách jízdy se začíná stmívat a my zastavujeme u chatrče, ze které se ozývá ohlušující lomoz. Řidič vypíná motor a spolu se stewardem vystupují z autobusu. Hlasitě se vítají s malým nepálcem, který se vynořil z nitra chatrče. Otevřenými dveřmi vidíme něco jako mlýn. Tady se zbavují zrna rýže slupek. Ty jsou rozfoukané po celém okolí, nicméně nejedná se o odpad a tak za chvíli už nakládáme pytle s rýžovými slupkami na střechu autobusu. A protože obloha se zatahuje a z nebe padají první kapky deště, přetahujeme přes pytle igelitovou plachtu. Několik pytlů musí dovnitř autobusu. I my se uchýlíme před deštěm dovnitř. Ochladilo se.

Poslední část cesty už není co sledovat. Na krajinu padla tma a žádné noční osvětlení, nebo scény z nočního života nepálského venkova se nekonají. Prostě nejsou. Ani osvětlení, ani scény. Doufáme, že řidič cestu zná, protože navigaci na jeho skromně vybaveném panelu nikde nevidíme. Ono tam vůbec chybí více přístrojů. Vlastně všechny.

Po osmi hodinách cesty vystupujeme konečně v cíli naší cesty, v Besisaharu. Potemnělé městečko nám naznačuje, že tady nás skutečně nikdo nečeká. Zkoušíme nejbližší lodžie, ale všichni zdá se dorazili dříve než my a nikde nemají volno. Na konci hlavní třídy naštěstí nacházíme jednu, která má kapacitu pro sedm unavených. Čeká nás přebalení nákladu pro sherpy, večeře a studená sprcha ve sprchovém koutě bez oken, který má na výšku metr padesát a který současně slouží jako toaleta.

Tento večer jako všechny nadcházející jsou plné očekávání zítřku a tak ochotně zalézáme do spacáků a hodláme si vychutnat sladký spánek.

Povídky, Cestování, Nepál, Himaláje