Zákaz vjezdu, parkoviště na Ještědu obsazené. Mladík co si kroutí letní brigádu u závory udělá krok směrem ke mně. Škrtnu o plyn a co nejpřátelštěji procedím skrz šátek: “Jedna motorka se nahoru určitě ještě vejde.“

Ok. Netušil jsem, že to skončí celý takhle. Kdy už přijde ta tma? Nebo tam fakt bude světlo? Bude to bolet? Nebo se tohle všechno kolem mě prostě jen vypne? Jak to vlastně celý začalo?

„Docela ti to řve.“, popotáhnul nosem a špinavým prstem ukazoval na moji motorku.

Usmál jsem se, což nemohl postřehnout, protože jsem měl stále ještě šátek na obličeji.

Pokývnul jsem souhlasně hlavou, sundal helmu a stáhl si šátek přes hlavu.

„Ty ses posral vidˇ?“

„Jako kdy?“

„No v tom lese.“ „Bylo tam mokro a bylo tam jehličí,“ zkoušel jsem se obhájit.

„Hele, to si vážně užíváš, když jedeš takhle pomaloučku?“

„Nevrť se, nebo to tu složím!“, snažím se vykroutit další zatáčku v úzkých jednosměrných uličkách pražských Vršovic, kde povrch tvoří velmi kulaté a vystouplé dlažební kostky.

"Sleduj ty barvy. To je paráda co? Proč jsou tak úchvatný?"

"To nám příroda chce vynahradit to co na nás teprve chystá. Takovej malej úplateček do foroty Harry."

"Jako co?"

"Ještě můžeš?" ptá se a poťouchle se usmívá.

"Jsem v pohodě," nejsem přece žádná srágora.

Tsering se otáčí a s úšklebkem udělá další krok.

Dívám se pod nohy a odhaduji, že mám pod sebou tak čtyřicet metrů volného prostoru. Snažím se posunout své těžiště dále od okraje, ale žádné z mých nervových zakončení nedostane rozumnou informaci z mozku, jak to udělat.

„Jednou budu mít taky takovou káru.“ Ušmudlaný kluk prstem ukazoval na projíždějící supersport. Přesně takový, nad kterým zaplesá srdce každého chlapa a za jehož zvukem dokážeme otočit ušní boltce.

"Auuu, dopr..."

"Jsi moc velký," zubí se na mě Láma.

"To auto je malý!" oponuji se zaťatými zuby a hladím si koleno, kterým jsem naboural do orezlé palubní desky.

"Jak daleko ještě?" Jsem si jist, že touha slyšet co nejnižší číslo je v mém hlase patrna.

"Tak tři, nebo čtyři."

Tsering: "Proč sem lezeš?"

Já: "Abych mohl slézt zase dolů."

Tsering: "No tak to přece nemusíš lézt sem nahoru a můžeš rovnou zůstat dole."

"Jsi policajt?" zeptal se a ruku s půlkou rohlíku schovával za záda. "Ne, nejsem," usmál jsem se a v duchu jsem si představil sám sebe jako strážce zákona. Usmál jsem se ještě víc.

Nádhera. Jen málo co se vyrovná pohledu na slunce, které zapadá za hřebeny himalájských velikánů. Poslední paprsky dne, které se prodírají skrz mraky vypadají jako žhavé louče a vy máte pocit, že se jich můžete dotknout.

„Děláš si ze mě srandu? Vždyť máš nejméně 10 kilo nadváhu!“ Sklopil jsem oči a přemýšlel, zda mám tohle za potřebí. „Hele netvař se jak svatá Nevímkomudala. Tohle na nikoho nesvedeš! Tohle je výsledek tvé lenosti.“

„Nemusela bys být tak neurvalá,“ snažil jsem se uklidňovat situaci.

Terorismus je název vytvořený na základě psychologické reakce lidí na určité události, a že když je zajímá terorismus, měli by se ptát co způsobuje teror (děs) a jak můžeme zabránit, aby se lidé báli, spíše než - ne spíše než, ale paralelně k zabraňování ohavnostem, které nám všem vadí.

Věřím, že mnohým z vás neunikl projekt, který spatřil světlo světa v roce 2009 a je společným dílem fotografa Yanna Arthus-Bertranda a producenta Luca Bessona. Ano, jedná se o projekt HOME.

Výpověď jednoho z nejlepších válečných fotografů, novináře a fotografa Jamese Nachtweye. Ukázky jeho práce jsou šokující výpovědí o tom, čeho jsme jako lidé schopni.

Minulý pátek se na filmovém festivalu v Sundance objevil celovečerní dokument Meru, ve kterém horolezci Conrad Anker, Jimmy Chin a Renan Ozturk vyprávějí příběh o zcela vyjímečném prvovýstupu na bezmála 7.000 metrů vysokou horu, 

Tak jako mnohým z vás, i mně se při pohledu na čínské znaky obrátí oči v sloup a říkám si, že tohle ti Číňané dělají určitě schválně. Jen tak čmárají bez toho aniž by věděli co a potom se nám smějí, že si lámeme hlavu nad tím, co to vlastně znamená.

Další příběh fotografa a novináře Jamese Nachtweye vás zavede do zemí po celém světě, kde "prastará nemoc na sebe bere novou podobu". Příběh o lidech bojujících s novým, extrémně odolným kmenem tuberkulózy XDR-TB. Fotografie jsou působivým svědectvím o lidech a situacích, o kterých bychom měli vědět a které by měly oslovit každého z nás.