V roce 2010 opět promluvil na konferenci TED Sir Ken Robinson. Je to opět velmi zajímavá úvaha o tom, jakým směrem by se mělo vydat školství a vzdělávání. 

Spisovatelka na volné noze a humoristka, novinářka, Mary Roach ráda klade otázky, kterým se mnozí z nás diví. Co se stane, až zemřeme? Jak rychle hnijí mrtvoly? Může mít mrtvola orgasmus?

Včera večer jsem se procházel mým oblíbeným archívem konferencí TED. Pro ty z vás, kteří neví co jsou to konference TED, jen malé vysvětlení.

Mezi mé koníčky patří hra na kytaru. A tak jako ve všem, smažím se stále své dovednosti v této oblasti zlepšovat. Nutno říci že ne příliš úspěšně. Mé samostudium spočívá i v tom, že vyhledávám na internetu videa těch, kteří toto umění ovládají. Někteří z nich dokonce dávají soukromé hodiny (i já jsem si nějaké objednal). To na co jsem ale při svém hledání narazil zhruba před rokem mě skutečně posadilo na zadek.

John Hunter je učitel na státní škole ve Virginii. Jednoho dne položil všechny světové problémy na překližkovou desku o rozměrech 150x150 centimetrů a nechal svou třídu čtvrťáků tyto problémy vyřešit.

„Mohl by sis dojít k holiči." navzdory všemu co kdy napsal Havránek s Jedličkou, toto byla věta rozkazovací. Ženatí muži mé tvrzení chápou a jazykovědci by se měli zamyslet, zda by se skladba věty a hlavně pak její kategorizace neměla přehodnotit a zohledňovat i kontext, ve kterém byla vyřčena. Možná by stačilo zohlednit, že byla vyřčena manželkou.

Ráno nemohu dospat. Horko ze spacáku, který je připraven na teploty hluboko pod nulou, je otravné. Proužek světla, který dopadá skrz závěs okna, protíná prasklinu v omítce, která se táhne šikmo po celém stropě. Pohledem kopíruji klikyháky a prohlížím si mapy, které kolem praskliny vytvořili vlhko a plíseň.

„To tam nemůžou nacpat.“ Stojíme kolem hromady báglů a výstroje, která svou velikostí připomíná složený pionýrský tábor. Všech sedm nás postává mezi touto hromadou a třemi taxíky, které vypadají spíše jako šlapací autíčka než dopravní prostředky. Tohle má naší výpravu přesunout na autobusové nádraží, odkud se vydáme na osmihodinovou, dvě stě kilometrů dlouhou cestu, do výchozího bodu našeho treku.

„Ty vole sleduj!“ křičí můj kamarád z mokré čtvrtě. Otáčím hlavu a spatřuji velikého makaka, běžícího po římse hotelové budovy. Namířím kameru a snažím se zachytit ten velký, červený semafor, se zrzavým ochlupením, který právě mizí za rohem hotelu. Tak proto jsou tu na oknech mříže i ve vyšších patrech. Ty potvory nejsou líne dojít si pro kus žvance z několika kilometrů vzdáleného Swayambhunathu. Tak tomu říkám exotické ráno.

Slunce se prodírá škvírami v prknech lodžie a otravně se dobývá pod má víka. Přetahuji spacák přes hlavu a snažím se najít nejméně otlačenou část svého těla, kterou bych nasunul na tvrdá prkna lodžiového ležení. Hlava je v pořádku, jen v puse mám jak v polepšovně. Včerejší večer jsem hostil majitele lodžie Khurkuri rumem a místní whisky a dětem jsem kupoval Coca-Colu.

Pískovec pálí do dlaní a po čele se sune další kapka potu. Natáčím hlavu tak, abych zabránil její cestě do mého oka. Ležím a přivřenýma očima sleduju vrcholek borovice. Ani se nehne. Den jak vymalovanej. Nebe, kterému se neřekne jinak než „azůro“. „To bylo ale róbo“ otáčím se k ostatním.

„Tak co mladej? Jak si se vyspal?“ objemné tělo pána, který ležel na posteli u okna, se nadzvedlo a hadička spojující igelitový sáček s jeho břichem se nebezpečně napjala. V hubě mám jak v polepšovně, víka ne a ne udržet otevřená a tupá bolest obšťastňuje můj podbřišek.

A neměli bychom tady zahnout doprava?‘ lehká nervozita v hlase mé ženy prozrazovala, že důvěra v mé navigační schopnosti poněkud klesla. Jedna hodina v noci, kol dokola tma, lehký vánek, temná ulička a cedule nesoucí hrdě název obce, kde se právě nacházíme: ‚Choisy-en-Brie‘.

Nábřeží zalité pozdně odpoledním sluncem, banda racků na náplavce rvoucí se o kus žvance, houkající parník s turisty pomalovaný reklamou na pivní mok a do toho se občas ozve projíždějící auto se svým ‘žžžššš dururudururdurur‘, to jak z hladkého asfaltu přeskočí na dlažbu z kočičích hlav.

Ne, že bych snad neuměl zatlouct hřebík, vyvrtat díru do panelu, nařezat metr dřeva, nebo opravit jaderný reaktor. Prostě všechny tyhle věci, které moje manželka a spolu s ní manželky mnoha ostatních mužů, považují za samozřejmé dovednosti svých nemožných manželů, do puntíku ovládám.

‚Ale fuj, tohle se přece nedělá.‘ babiččina ruka pleskla ruku malého Sebastiana, toho času jedním prstem zabořenou do jeho pravé nosní dírky. Tříletý lovec vytržen ze své dobrodružné výpravy za ‚bubošema‘ vzhlédl ukřivděně vzhůru k autoritě a zároveň velmi rychle schoval svou pravou ručičku se svým posledním úlovkem za záda.

"Kdyby přišel, a řekl: Kamile, teď to budu potřebovat trochu srovnat, takže se nelekej. ale to on ne. Bez jediného varování jsem se ocitl o dva metry výš než kolegyně Spáčilová, která seděla na levé straně letadla."

‚Tohle si poslechni.‘ zaznělo doporučení od mé ženy a jala citovat z jakéhosi časopisu pochybné pověsti, který velmi nepokrytě koketoval s nálepkou feministický.

‚Mohl bys na mě počkat?‘ ozvalo se mi za zády a mně nezbývalo, než zpomalit své kroky. Žena si mě měřila pohledem, který naznačoval něco o neslušnosti a nevychovanosti, načež já svůj zrak sklopil, dávajíc tak najevo svůj stud.

Malé děti jsou našimi radostmi. Zvláště pak ty naše. A úplně nejvíce ty z našich, které se snažíme vychovávat a od kterých jsme vychováváni.

‚Neeeee!!!‘ srdce se mi zastavilo a na čele mi naběhla žíla. Výkřik sevřel mé hrdlo a mé hlasivky začaly diskutovat o tom, které že důchodové připojištění je nejlepší a jestli není trochu pozdě na jeho uzavření, protože se zdá, že čas jejich odchodu na zasloužený odpočinek právě nastal.

Specialista na vzdělávání, Sir Ken Robinson zpochybňuje způsob, jakým dnes vzděláváme naše děti. Je znám svým bojem za radikální přehodnocení školských systémů na celém světě.