Slunce se prodírá škvírami v prknech lodžie a otravně se dobývá pod má víka. Přetahuji spacák přes hlavu a snažím se najít nejméně otlačenou část svého těla, kterou bych nasunul na tvrdá prkna lodžiového ležení. Hlava je v pořádku, jen v puse mám jak v polepšovně. Včerejší večer jsem hostil majitele lodžie Khurkuri rumem a místní whisky a dětem jsem kupoval Coca-Colu.

Pískovec pálí do dlaní a po čele se sune další kapka potu. Natáčím hlavu tak, abych zabránil její cestě do mého oka. Ležím a přivřenýma očima sleduju vrcholek borovice. Ani se nehne. Den jak vymalovanej. Nebe, kterému se neřekne jinak než „azůro“. „To bylo ale róbo“ otáčím se k ostatním.

„Tak co mladej? Jak si se vyspal?“ objemné tělo pána, který ležel na posteli u okna, se nadzvedlo a hadička spojující igelitový sáček s jeho břichem se nebezpečně napjala. V hubě mám jak v polepšovně, víka ne a ne udržet otevřená a tupá bolest obšťastňuje můj podbřišek.

A neměli bychom tady zahnout doprava?‘ lehká nervozita v hlase mé ženy prozrazovala, že důvěra v mé navigační schopnosti poněkud klesla. Jedna hodina v noci, kol dokola tma, lehký vánek, temná ulička a cedule nesoucí hrdě název obce, kde se právě nacházíme: ‚Choisy-en-Brie‘.

Nábřeží zalité pozdně odpoledním sluncem, banda racků na náplavce rvoucí se o kus žvance, houkající parník s turisty pomalovaný reklamou na pivní mok a do toho se občas ozve projíždějící auto se svým ‘žžžššš dururudururdurur‘, to jak z hladkého asfaltu přeskočí na dlažbu z kočičích hlav.

Ne, že bych snad neuměl zatlouct hřebík, vyvrtat díru do panelu, nařezat metr dřeva, nebo opravit jaderný reaktor. Prostě všechny tyhle věci, které moje manželka a spolu s ní manželky mnoha ostatních mužů, považují za samozřejmé dovednosti svých nemožných manželů, do puntíku ovládám.